I z tohohle důvodu jsem včerejší nedělní večer strávil v K4 v Celetný, kde se sešel výkvět holandský a americký nezávislý scény a jak už to tak u koncertů, který má pod patronátem kolektiv KlangUndKrach, bývá - vše proběhlo v tichosti a bez agresivní mediální masírky, což se samozřejmě tradičně projevilo na návštěvnosti, což ovšem nemyslim jako černej puntík k organizátorům protože fungování týhle promotérský skvadry pracuje primárně na principu nikam se necpajícího, alternativně smýšlejícího PR. To, že by si konkrétně včerejší večírek zasloužil víc návštěvníků je věc jiná ale kdo chce, ten najde takže jejich (vaše) chyba a moje zbytečná starost, že jo. Neberte to jako útok ale jako jakejsi řečnickej povzdech.
No každopádně akci za symbolickejch sto, rozuměj STO korun započali se svym setem holandští Cotopaxi. Holka s vizáží Stevie z McLeodovejch dcer a lehce rozpačitej kluk s vizáží nikoho konkrétního. Moc hezkej, příjemnej začátek ve znamení kazetový lo- fi psychedelie mi něčim evokoval památnej koncert Peaking Lights ve Finalu. Ok, bylo to možná trochu míň dub a trochu víc amatérský ale o tom nehodlám víst diskuze.
Po pauze vyplněný rauchpauzou na dvorku a neplánovaný exkurzi do tajů univerzitního komunismu se dole pokračovalo v kazetový psychedelii. Na pódium se došourala silně rezervovaná slečna Lauren Pakradooni alias PAK a jakoby mimoděk rozehrála pekelnou holčičí antiparty na temno a hlavně na vážno. Nebylo to hezký, nebylo to příjmený na poslech ale bylo to odzbrojující a narozdíl od předešlejch, víceméně vyklidněnejch Cotopaxi jsem v sedačce namísto rozvlněnýho nahazování ramínek, seděl jako uhranutej a rozehrával svojí malou osobní variaci na téma Mechanickej pomeranč. Hlučná dekonstrukce a totální popření předsudků, který jemnym leč přísnym vzezřením evokovala. Kazetový orgie a zašmodrchaný zvukový záseky v hlavní roli a melodicky rozháranej šum ve vedelejší. Nalijme si čistýho vína - já bych brečel, jak to bylo dobrý.
Tichošlápek Manuel Padding vystupující pod aliasem City Hands pokračoval ve vzestupnym trendu a na ploše asi třiceti minut předvedl živej manuál k tomu, jak udělat drone-ambient tak, že se sluchový ústrojí navzájem počůrá a posere strachem. Hodně intenzivní zážitek, kterej mě jakožto fanouška divnýho ambientu značky Emptyset nadchl možná ještě o krůček víc než femino-teror Pakradoonovic mimoidky, která laťku nastavila sakra vysoko. Nebudu se tady dělat zajímavym a rovnou řikám, že tohle byl vrchol večera a jelikož jediná cesta z vrcholu směřuje už jenom dolů, tak na poslední a oficiálně neoficiální hvězdy Diamond Catalog vyšel černej Petr i když jak se to vezme.
Jejich set se mi líbil nejmíň ale přesto to byla hodně impozantní záležitost. Vysvětlim: impozantního bylo na jejich vystoupení víc věcí. Za prvý vizáž. Lala Conchita vypadala jak herečka z hispánskýho vintage porna a Pat Maherr jako tučná mánička z devadesátejch let. Za druhý a hlavně ale dokázali za pomocí skromnejch zvukovejch prostředků vytvořit tanenčí, klubovou atmosféru až tribálních rozměrů. S podivem je to o to víc, že jejich zvuková ID je řekněme docela dost úsporná. Tenhle zvláštní paradox byl prvotní a asi i jedinou vadou na kráse a nabízela se otázka jestli se hypnotickej dojem nevztahoval spíš k laserovejm výbojům než k samotný hudbě tohohle portlandskýho dua. Průser to zdaleka nebyl ale kdybych měl ukázat prstem, ukážu na ně. Přes všechny (spíš kosmetický) výtky bych ovšem řekl, že se produkce jejich a ostatních tuplem pořád pohybujou o třídu vejš nad kapelama a projektama, kterejm se dostává mnohem většího prostoru a pokud čtete pozorně a jste alespoň průměrně bystří, tak víte kam mířim.
Nechci říct, že by mě to včera všechno nějak zásadně vyšokovalo a od začátku do konce jsem koukal s pusou otevřenou až ke klíčním kostem protože si KlangUndKrach už dlouho udržujou jakejsi kredit kvality a důvěryhodnosti takže tak nějak tušíte, že razíte na ne úplně tradiční koncertní zábavu ale přesto nebo spíš právě proto to bylo skvělý.
